INSPIRE a kulturní dědictví – aneb kam s ním?

O směrnici INSPIRE jsme snad všichni slyšeli.  Netřeba tedy duplikovat napsané –  kdo neslyšel, může si obšírně počíst zde.
Je celkem bez diskuse, že se nás věc v širších souvislostech (do)týká, dobrovolně se tedy hlásíme do její jurisdikce.  Nehledě na obecnou správnost snahy celoevropsky  integrovat prostorová data vznikající činností státní správy. A konečně košile bližší kabátu – minimálně v rovině deklaratorní – nikdo z vyšších šarží si dnes reálně netroufne říci „evropský úředník mi může políbit Brusel“*.

Kdo si ale předpis EU, resp jeho místní podobu prostuduje dále, může nabýt dojmu, že se oboru památkové péče až tak netýká. Pod kterou kategorii se může chléb náš vezdejší asi tak vejít?  Pozornému čtenáři na povrch vyplouvá realita textu, vzniklého primárně z potřeb oboru ochrany přírody a krajiny. Památkáři při jeho návrhu (a pohříchu i transpozici do Českého právního prostředí) tak nějak absentovali.
Dobrá, uznáme, že ve vlastním zájmu bychom měli místy kryptický text vykládat pozitivně (=extenzivně), do kterého šuplíčku ale s našimi entitami památkové péče? Naturisti nám s tím nepomohou.
Snad pod chráněná území, s pověstným přimhouřením očí se pod to „schovají“ nejen různé rezervace a zóny, ale i památky samotné.
Budiž, pocit kontinentální sounáležitosti  a hřejivé evropské integrity je příjemný a nadřízenými výkazníky i (občas) oceňovaný.
A přijde den, kdy jest administrátorovi splnit literu předpisu a vyplnit konkrétní metadata. Ouha. Zjištuje, že některé položky nejenže neví. Neví ani co si pod nimi představit.
Co se to vlastně chce? Dalším položkám pak sice věcně rozumí, ale netuší k čemu mu budou. Ale vyplnit nutno. S klasikem se ptá: co dělat?
Kupříkladu vyplňování klíčových slov. Očekávali bychom, že vyplníme něco, ehm, smysluplného. Třeba „drobný objekt“ k bodové vrstvě kapliček, křížů atp. Jenže to nelze.
„Uvede se nejméně jedno klíčové slovo ze Všeobecného vícejazyčného  environmentálního tezauru popisující příslušné téma prostorových dat, jak je definováno v příloze I,II nebo III směrnice 2007/2/ES“ – říká nám předpis. A dále zní rozkaz: „Pokud hodnota pochází z řízeného slovníku (tezaurus, ontologie), například GEMET, uvede se jeho citace“.
Konec denního rozkazu, pohov.
Nahlédneme tedy do takto povinného GEMETU , a co tam vidíme? No – slušně řečeno – nic. Máme výše popsaný popsaný problém doma – pod co naši nebohou datovou sadu schovat. Snad správní oblasti/chráněná pásma? Kdo to ví? Kdo to rozhodne? A když (už) jsme si špatně padnoucí pojem vybrali, JAK ho ocitovat tak, aby prošel validací? O tom už předpisy zarputile mlčí.
Takže si po švejkovsku vybereme nepadnoucí pojem, zfixlujeme jeho citaci aby metadatový záznam prošel validací – a máme čárku za splnění usnesení. Jen nám to prakticky sice  poněkud k ničemu, protože skutečná (tj. něco říkající, prakticky vyhledávaná) klíčová slova nebylo kam do nekonečné metadatové struktury dát, ale svět je krásný…

Může nás (snad) jen  blažit, že v podobné kaši neplaveme sami. Proto dnes chceme doporučit pozornosti p.t. čtenářstva prezentaci Petera McKeagueho z Královské komise pro starověké a historické památky Skotska, velmi pěkně tematizující shora zmíněné potíže.

Dovoluji si ale kverulovat otázkou: je to TAKTO SPRÁVNĚ?
——————————-
*doslovná citace prodavače v obchodě s elektronickými součástkami, když jsem na něm chtěl klasickou 100 W žárovku, takto již v Evropě prohibitní, obratem mi byl prodán „tepelný zdroj, neurčený ke svícení“ – zase ta švejkovina za kterou jsme v posledku vděčni